INSPIRACE DRUHÁ: Claudio Stellato: Work, režie C.Stellato, kromě autora účinkují Joris Baltz, Oscar de Nova de la Fuente, Mathieu Delangle a Nathalie Maufroy, Compagnie Claudio Stellato, jako work in progress předváděno od roku 2018, premiéra 5.2.2020 v Les Halles de Schaerbeek (Belgie) /psáno z představení uvedeného na festivalu Cirkopolis, Palác Akropolis, 15.2.2022/
RADOST Z ANARCHIE
Smysl pro humor lidi spojuje i rozděluje. Čemu se jeden zasměje, další nechápe, a ne proto, že by byl vtip vzdálen jeho zkušenostem. Já základní různost smyslu pro humor testuji na anekdotě, kterou zkusím převyprávět, i když si žádá gestické provedení:
Tři trosečníci chytí zlatou rybku. Ta prosí, ať ji pustí, že splní každému jedno přání. První si přeje, aby byl doma. V tu chvíli je pryč. „A co ty“, ptá se rybka druhého. „Díky. Já nic nepotřebuju.“ „Nepovídej. Něco by sis určitě přál.“ „Vážně ne.“ „Ale jdi. Přej si něco!“ „Ach jo. Když tedy jinak nedáš, tak si přeju, ať se mi levá ruka promění v hada.“ Rázem má trosečník místo ruky hada, který se mrská ve vzduchu. Třetí trosečník se lekne a volá, že chce domů. Hned je pryč. Rybka zmizí, po chvíli se však znovu vynoří a povídá zbylému trosečníkovi, co má teď místo ruky hada: „Že seš to ty, splním ti ještě jedno přání.“ „Ne, díky“, povídá trosečník, „já nic nechci!“ „Něco“, říká rybka naléhavě, „určitě chceš!“ „Ne, fakt ne!“ „Sakra, nekecej blbosti!“ „Dobře“, vzdá se trosečník, „já si tedy přeju, ať mám i místo pravé ruky hada.“ Stane se. Rybka s povzdechem zmizí. Na břehu sedí trosečník. Má místo rukou hady, kteří se kroutí ve vzduchu a syčí. Trosečník: „Tak to jsem asi posral!“
Nevím, zda jste se zasmáli. Mně ta absurdní anekdota přijde skvělá. Jiným ne.
Možná smysl pro humor opravdu souvisí s kvartetem tělesných „šťáv“, které dle Hippokrata odlišují temperament flegmatika, cholerika, sangvinika a melancholika. Pak by bylo jen pochopitelné, že zatímco se třeba jedni pohoršeně nudí, druzí se naopak vesele baví. Při pražském provedení inscenace nazvané anglicky Work oditalského, v Belgii usídleného herce a autora v jedné osobě Claudia Stellata, jsem buď natrefil na publikum temperamentu veselého, nebo se lidé, uondaní covidem, tak moc chtěli smát, že šel temperament stranou. Smáli se už od chvíle, kdy chlápek s hlavou vězící v masce osla začal do trámu usazeného v dřevěné koze zatloukat v řadě a obouruč dlouhé hřebíky. Zprvu mě ten smích udivoval – věcně vzato jeho činnost komická nebyla – pak mě udivilo, že i já se směju. A smát jsem se už nepřestal.
Zpětně bych řekl, že to byla sdílená radost z anarchistické nevázanosti, kterou např. prožívají děti, když rozšlapávají bábovičky z písku. I cílem práce, která dala inscenaci název, není tvořit, nýbrž bořit. V programu k produkci se píše, že se ve fantastickou dílnu proměňují hřebíky, barvy i nástroje a na pohled bezvýznamná rutinní gesta, že úsilí řemeslníků vybavených návodem z paralelního vesmíru je vyčerpávající a výsledek jejich práce absurdní. Vskutku.
Když trám perforovaný hřebíky podélně pukne, sedne si Osel na jednu polovinu jak na koně a nezúčastněně sleduje neviditelný hrot, který do jedné z dřevotřískových desek tvořících prospekt, zezadu řeže nepravidelnou dráhu. Pak se do desky provalí lidské údy a nakonec kdosi váhou těla vytrhne z prospektu veliký kostrbatý ovál, který potom nosí coby celotělovou masku, z níž trčí nohy a ruce. V díře, která tím vznikla, se zjeví nový člověk, od hlavy k patě „pocukrovaný“ pilinami. Posadí se obkročmo na zbylou půlku trámu. On i Osel přeřezávají pilkami simultánně trámy (příslovečné větve), na kterých sedí. Když pod nimi puknou, použijí jejich díly na „sněžnice“, ke kterým se přibijí hřebíky zatlučenými (nejspíš mezi palcem a ukazováčkem) skrz boty. Na nich si pak hlučně vykračují a tančí. To už se z dírek v prospektu postupně řinou pramínky různých barev, až je jich záplava. Postava-maska tluče hákem do desky ve výši svého břicha, až maska odpadne. Ukáže se figura v černém, rudou barvou potřísněném overalu a s hlavou celou ďábelsky opatlanou snad ztuhlým térem. Že jde o ženu, nehraje roli. Další tvor, chodící černý igelitový pytel, namáhavě capká po scéně a ještě složitěji, centimetr po centimetru zvedá z podlahy koště. Koštětem roztírá barvu po stěně i po podlaze. Ostatní se přidají. Klouže to, kdekdo sebou plácne, barva dostříkne i mezi diváky. Všichni na scéně vypadají jako postavy z komiksového karnevalu maškar. Všichni také s údernickým nasazením popírají smysl pracovitosti, jímž má být dílo hotové, připravené sloužit svému účelu.
S anarchismem sympatizující filozof a historik umění Herbert Read míní, že v anarchistické společnosti role umělce úplně zmizí, protože veškerá lidská činnost se sama o sobě stane uměleckou. Stellato a spol. to svým způsobem potvrzují. Dodat by šlo, že v jejich provedení se ta činnost stane i směšnou. Nejspíš proto, že nešíří politickou koncepci anarchismu. Kdyby tak činili, jejich Práce by zvážněla a zatuhla jak ten tér. V ideologii anarchismu vidím hada zakousnutého do vlastního ocasu: teze z teoretických spisů anarchistů, které by měly přijmout členové hnutí, míří k vytvoření doktríny, řádu, a proti řádu anarchismus brojí. Inscenace Work je anarchistická sama o sobě, podvratná tím, že do povětří vyhazuje pravidla „správné“ podoby divadelního díla (které má svůj děj, postavy, dramatické konflikt apod., které je esteticky libé, krásné). Z českého pohledu je zajímavé spojení podvratné anarchie s rukodělností, kterou známe i z tuzemské verze punkového „udělej si sám“. Odnož kutilství má v tuzemském divadle tradici (loutkáři by mohli vyprávět) a je poměrně silné zastoupena i v tvorbě současných alternativců. Dnešním „národním divadlem“ kutilské anarchie jsou propojené soubory Handa Gote research & development a Wariot Ideal, k nimž se v poslední době přiřazují další tvůrci. Při představení Stellatovy Práce se mi vybavovala zejména produkce Reality Surfing souboru zvaného PYL (což je v Čechách působící, bělorusko-rusko-německé dívčí kvarteto Světlana Silič, Maria Komarova, Anna Romanova, Theresa Schrezenmeir).
<Zajisté je to jen náhoda nebo smůla, že nenacházím žádnou práci, která by mapovala historii uměleckých projevů vykazujících podobně jako Work rysy anarchie. Když už je řeč o anarchistickém uměni, zmiňují se obvykle tvůrci, kteří byli anarchisty přesvědčením, ne ti, jejichž dílo přijímalo anarchii jako princip tvorby. Co mám na mysli? Já bych v pomyslné historii anarchie v umění hledal např. automatismus v psaní (André Breton…), patafyziku (Alfred Jarry…), readymade (Marcel Duchamp…), akční malbu (Jackson Pollock…), aleatorickou hudbu (John Cage…), a u nás třeba explosionalismus (Vladimír Boudník), muchláž (Jiří Kolář), froasáž (Ladislav Novák), hmatové či akustické kresby (Milan Grygar) a v současnosti i výtvarné a divadelní experimentování Petra Nikla s robotickými šváby.>,
TRAVESTIE A RITUÁL
Bezúčelná práce v inscenaci Work je ryze rituální povahy a jen rituálu slouží. Je to rituál slavný: jako v dávném masopustním karnevalu (o kterém psal Michail Bachtin i např. Milan Lukeš) se jedná nejspíš o klaunsky pojatou travestii, o maškarní verzi velikonočního příběhu Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání. Je to zároveň stále „akce“ v řádu vadné a teď i zlomyslné práce na stavbě a tak ani divák, který nepozná či odežene biblickou asociaci, nepřijde zkrátka.
Muže v modré kombinéze – pod níž je stále trochu olepen pilinami – jeho soudruzi „ukřižují“ sponkovačkou za overal ke stěně. Kolem hlavy mu nastříknou žluté kolečko svatozáře a k tělu přikreslí siluety křídel. Muž se snaží urvat ze sponek: prokopne do stěny díru, opře se nohou, zvedá se a zprudka pouští, ocitne se i v gestu Adama, který v Sixtinské kapli natahuje ruku k Bohu… Čím větší námahu to dá, tím bouřlivější je smích publika. Když se mu dílo povede, sklidí potlesk na otevřené scéně.
Nanebevstoupení je v porovnání s ukřižováním méně jasné, přestože doslovné. Dělník, původem vlastně tesař, který sám sebe sejmul z kříže, vyšplhá na vršek prospektu, ale místo aby na nebesa vstoupil, se je snaží strhnout. Stěnu rozhoupe, naklání, pád ovšem zastaví a prospekt se nebezpečně klene. Z děr ve stěně začne kanout magma řídkého betonu. Muž, teď už zas na zemi, vstrčí ruku do díry ve stěně a odtud (z pekla?) za límec vytáhne kolegu, kterého se drží ostatní. Coby barevní zombíci lopatami nabírají vytékající vazkou hmotu a vrhají ji na stěnu, vždy jen kousek od hlavy kolegy a někdy ani to ne, takže plešatý „Spasitel“ teď nosí blátivou čepičku. Strašný sajrajt je všude. Stěna je jím nahrubo omítnuta. Tehdy stavitelé, chci říct bořitelé světa, vloží své lopaty do jedné z děr, kde se s rachotem točí a melou. Za stěnou je totiž míchačka (boží mlýn, co mele pomalu i jistě), která se za pár minut ze svého úkrytu vevalí na jeviště. Tehdy jsou desky, které znamenají svět, zvednuty, opřeny o nakloněná nebesa a podepřeny – než se přilepí – lopatami. Chvíli vše zůstane ve stavu křehké rovnováhy. Potom se však zem spojená s nebesy s rámusem zřítí. Směs bláta a barev lítá až do diváků. Konec, potlesk, ticho a aktéři, kteří trčí před diváky, tváře stále frigovsky bez výrazu, vybafnou poděkování a s prosbou o donesení piva jdou ten svinčík uklidit.
Týden po pražském představení přepadlo Rusko Ukrajinu a možná proto mě dnes (5.3.2022) naskakuje husí kůže z obavy, zda jsem se v Akropoli spolu s celým hledištěm neprosmál k apokalypse. Coby optimista věřím, že tak zle nebude.
V to, že rituál inscenace Work je právě díky ztřeštěné destruktivnosti očistný, nikoliv likvidační, nemusím věřit, tím jsem si jist.
<Vzpomínám na pobyt v šumperské dětské ozdravovně, kde jsem jako patnáctiletý strávil léto roku 1968. Nebyla to krátká „kůra“, většina dětí tam pobývala tři měsíce (mně pobyt zhruba o měsíc zkrátila okupace), navíc jsme byli v izolovaných skupinách, já mezi chlapci-astmatiky. Během jedné povinné odpolední siesty v naší skupině náhle a bez zjevného důvodu propukl amok, kterému během okamžiku propadla valná většina kluků: začali systematicky rozbíjet skla v oknech, která oddělovala pokoje od dlouhé terasy. Když skončili, a byl to rychlý proces, amok opadl. Všichni tiše stáli. Stejně tiše přivedli sestřičky ředitele ozdravovny, který – aniž by hnul brvou – přehlédl tu spoušť a nechal vše uklidit a znovu zasklít. Přišlo mi tehdy úžasné, že nekřičel, nekáral, netrestal, a že se k tomu incidentu pak už nikdy nikdo ani slovem nevrátil. Myslím, že tam všichni chápali stres, který v dětech (školácích od 6 let) vyvolalo ozdravné vyhnanství, a věděli, že ta destrukce od něho na chvíli odpomohla.>
první verze mého textu k inscenaci Work je z počátku března 2022
