. 14. září v 19:18 jsem na facebook napsal nahněvaně: „Pan ministr Baxa právě zahájil za přitakávání Jana Buriana zcela prolhanou pověstí o vzniku festivalu jeho 30.ročník. Fuj!“ Později jsem do vlákna pod touto zčerstva – jen co zahajovací projevy skončily – napsanou hláškou, a na dotazy, co se vlastně stalo, dodal: „Pan ministr řekl, že u vzniku festivalu stál jakýsi sbor lidí (Nekolný, Oslzlý, Burian). O SADu“ – kde byl festival zrozen, dodávám pro pořádek – „ani slovo. Burian stál vedle něj a přikyvoval, pak se nejprve tvářil, že on nic, že to pan ministr, jenže ministr prozradil, že všechny informace měl od něj.“ Protože se mě na to stále někdo ptá a protože mi ta historka přijde příznačná, trochu se k ní vrátím.
Než jsem z Plzně odjel, vynutil jsem si ještě krátký rozhovor z očí do očí s Janem Burianem. Řekl jsem mu, že poskytováním takových informací, jaké dal panu ministrovi (podobně jako vyškrtnutím povídání o vzniku festivalu z festivalového webu), se snaží přepsat historii, a že je to takové ruské i imperiální, což u polovičního Rusa a sběratele šéfovských funkcí není s podivem. Burian na to odvětil, že si to, co na zahájení říkal, vymyslel pan ministr sám, že prostě jmenoval lidi, které v hledišti poznal a které ctí (jako Petra Oslzlého), a já, že jsem rasista, navíc ješitný – měl jsem si prý všimnout fotografií a popisek v parku pod divadlem, kde je všechno uvedeno správně. Zdá se tedy, že zatímco na mě se neřesti jen lepí (hněv, pýcha, rasismus), Jan Burian je pravdomluvný, ať už zrovna říká, co říká.
Za svůj hněv, pýchu i rasismus se omlouvám… i když mi nešlo o národ, ale o směs prolhanosti a mocenského velikášství, která se v ruské oblasti často vyskytuje. Zmíněné výstavy jsem si všiml a vyvěšený text jsem znal, neboť jsem ho v širší verzi sám napsal. K ješitnosti se ovšem přiznávám zcela, byť bych raději mluvil o hrdosti na to, co jsem „zplodil“. Ale ať byl můj hněv podnícen ješitností nebo ne, nic to nemění na tom, že pan ministr nebo Jan Burian hlasem pana ministra, neříkal pravdu, že lhal. A lhát je podle mého soudu horší neřest než hrdost vulgo pýcha.
Jenže za lhaní se v Čechách není zvykem omlouvat. Přesněji: za nic se v Čechách není zvykem omlouvat. Ani za chyby. Jako kdyby omlouvání se bylo ponižující. Tuhle charakterovou vadu občas vyčítáme politikům (a mě se hned vybavuje, že jediný z žijících politiků, kterému podle mě nedělá problém se za své chyby omluvit, je Karel Schwarzenberg… asi proto, že je skutečný šlechtic, žádný zeman, co vězí po kotníky v hnoji a hnůj má i v hubě). Ve skutečnosti je neschopnost omluvit se rozšířena v celé společnosti. Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy zažil někoho se omluvit. Přitom lhaní i chyb, které po omluvě volaly a volají, je dost. Někdy se mi zdá, že stále víc.
