INSPIRACE TŘICÁTÁ PÁTÁ: Mateusz Pakula: Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji, adaptace a režie Mateusz Pakuła, scénografie a kostýmy Justyna Elminowska, hudba Zuzanna Skolias-Pakuła, Antonis Skolias a Marcin Pakuła, vokální party Zuzanna Skolias-Pakuła, světelný design Paulina Góral, asistent režie osvětlení Maciej Kaszyński, video Olga Balowska, hrají Andrzej Plata, Wojciech Niemczyk, Jan Jurkowski, Szymon Mysłakowski a Marcin Pakuła, Teatr Łaźnia Nowa – Krakov a Teatr im. Żeromskiego – Kielce (Polsko), premiéra 20. 1.2023 (psáno z představení na Mezinárodním divadelním festivalu Bez hranic 2.10.2023)
DOKUMENTÁRNÍ RITUÁL O UTRPENÍ… A APEL NA LEGALIZACI EUTANAZIE
Autorská inscenace Mateusze Pakuły Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituju připomíná Baletky Miřenky Čechové. Oba tvůrci podávají osobní svědectví o bolestné zkušenosti, kterou nejprve popsali a po úspěchu knihy převedli na jeviště. Oba jsou zjevně uhranuti a psaním i hraním vykonávají rituál, kdy se opakovaným líčením bolesti snaží bolesti zbavit. Činí tak formou vážné i nevážné, (sebe)ironické zpovědi. Ta je zároveň kontroverzním, politickým aktem: Čechová – i když to neříká výslovně – chce, aby se baletní školství změnilo, aby v něm nevládla brutalita a „ruský“, armádní dril. Pakuła, jehož svědectví se týká nemoci a smrti, chce též odstranit brutální, necitlivé zacházení s lidmi a žádá legalizaci eutanazie. Přesněji žádá, aby člověk mohl umřít jako pes. <Zní to záměrně děsivě, ve skutečnosti nemyslí „chcípání“ v pangejtu. Psům, je-li jejich stav spojen s utrpením, bývá dopřána humánnější smrt než lidem: nejprve jsou uspáni a až druhá injekce je smrtící. Když jsem takhle držel „uspávaného“ psa v náručí, okamžik jeho smrti jsem ani nepoznal. Tak klidně vše proběhlo (doufám, že je tomu tak vždy). Pro požadavek, aby měl člověk právo umřít jako pes, mám od té doby velké pochopení.>
Autor sleduje příběh svého otce od prvních zdravotních potíží a diagnózy rakoviny slinivky břišní, přes operaci, metastáze, chemoterapii, od krátkých časů úlevy po dlouhá období bolesti. To utrpení provází – zejména v období nemocniční karantény v době covidové pandemie, kdy na oddělení nikdo z rodiny na rozdíl od zpovědníka nesmí – ztráta lidské důstojnosti a zoufalý pocit osamocení a bezmoci vyvolané zdravotním stavem, a ještě víc neurvalostí těch, kteří by měli být naopak laskaví a citliví. Umírání naříkajícího, „vyjícího“ otce, který se mění v dítě a synovi říká tatínku, je nekonečné.
Inscenace však není děsivá. Negativní pocity přebíjí artistní forma (přesností a múzičností připomínající voice-bandy Jiřího Adámka), projev, který nesází na srdceryvnost, a nadsázka, vzteklá např. u karikovaných příšer z „Mordoru“ (a nemyslím tím pouze – jako autor – personál nemocnice, který by se měl věnovat paliativní péči) a bránící patosu, třeba, když líčí, jak ho tatínek láskyplně chytl za ruce a až pozdě si oba všimli, že je měl umazané od svých výkalů. Taky hudební vstupy jsou ironizujícím komentářem. Např. při otcově pohřbu, kdy všichni markýrují juchajícími Gipsy Kings (stačí sombrera, ponča, kytary), kteří přijeli naživo zahrát otci, jenž – ztuhle usměvavý – se toho coby hráč na ukulele též účastní.
Pakuła vkládá svou inscenaci do podivného, hybridního prostoru, jehož zadní část tvoří trubice tobogánu, které bývají v aquaparcích. Důvod znají zasvěcení: o tom, že aquapark navrhl coby architekt i nešťastný hrdina hry, se inscenace nezmiňuje. Zůstává objekt, jenž díky přítmí a opalizujícím tvarům promítaných na jeho povrch, působí přízračně: něco mezi obřími střevy a tunelem do zásvětí. Mezi trubice je zasazena kulatá projekční plocha (ta např. v závěru slouží k slide-show fotografií, na nichž tatínek mládne). Po straně sedí u kláves muzikant (v hudbě jsou zejména citovány – někdy jen opakováním jedné charakteristické figury – písně z filmů o Jamesi Bondovi). Všichni aktéři mají tmavé obleky, neboť místo, kde se nacházíme, je pohřební síň. Identita postav představovaných pěticí mužů na scéně není jednoznačná. S výjimkou muzikanta, kterým je Marcin Pakuła, nenápadný a po většinu hry mlčenlivý představitel sama sebe, jsou zbylí čtyři aktéři ve větší či menší míře vtělením autora, Marcinova staršího bratra. Mateusz Pakuła je v obsazení označuje zájmenem Já a s výjimkou Andrzeje Platy přiděluje hercům i další role. Přestože má text pouze výjimečně ráz tradičního dramatu s replikami konkrétních figur (většinou jde o vyprávění v ich-formě, pronášené mnohdy unisono více herci najednou), divák může herce vnímat jednoznačněji: Plata je Mateusz, Jan Jurkowski, který sedává na židli vedle něj, by mohl být Marcin, Wojciech Niemczyk na invalidním křesle jejich otec a Szymon Mysłakowski, aktér značně proměnlivého, groteskního výrazu, představuje všechny další postavy. I když ovšem divák takto herce vidí, cítí zároveň zvláštní, proměnlivou, jak ty osvětlené tobogány opalizující formu. Ta umožňuje naplnění záměru.
Autor nechce vyprávět o otci (to by musel líčit i jeho chyby), nýbrž o utrpení. „Tátovo utrpení nemělo a nemá smysl. Ale já mu musím dávat smysl. Abych nepřišel o rozum.“ Onen cíl má v katolickém Polsku, kde – slovy Mateusze – vládne náboženský fundamentalismus, výbušný potenciál, neboť atakuje křesťanskou ideu smysluplného, „vznešeného utrpení“. Tento potenciál ještě zvyšuje skutečnost, že hru uvádí divadlo z Kielce, za jehož obvod, baštu Práva a spravedlnosti, kandidoval Jarosław Kaczyński (Filip Harzer: V baště Kaczyńského: vzpurné divadlo, Číňani a chudý venkov, Seznam zprávy, 15.10.2023). Však taky představení vzbudilo vášně. Tisíce lidí si prý stěžovaly u ministra kultury, že jde o „propagaci eutanazie“. A nelhaly. To, co by dalo utrpení autorova otce smysl, je legalizace umírání bez utrpení. <Ve hře si Mateusz vyčítá, že nedokázal otce sám zabít, že ho neuměl udusit polštářem ani zastřelit, podřezat mu žíly ani mu dát smrtelnou dávku morfia. Autor do hry vkládá i zprávu o uzákonění eutanazie v Nizozemsku, kde byla v roce 1973 odsouzena lékařka za to, že vzala život své těžce nemocné matce na její žádost. Rozsudek byl alibisticky formální (týden vězení s podmínečným odkladem na jeden rok), přesto podepsala řada nizozemských lékařů otevřený dopis, v němž se prohlásili za viníky stejného „zločinu“ a Nizozemská lékařská asociace pak požádala soud, aby rozhodl, zda je prvořadá lékařská povinnost nebrat život, nebo povinnost zkrátit utrpení. Podle své zkušenosti soudím, že viníky za stejný „zločin“ bychom našli i mezi českými doktory. Stejně tak – i v tom mám své zkušenosti – bychom ovšem v Čechách našli lékaře, kteří nechají pacienty umírat v bolestech… třeba s omluvou, že prostředek, který by je bolesti zbavil, musí objednat a jeho dodání bude trvat příliš dlouho. Přeju si, aby platilo to, co myslím kdysi řekl Martin Bojar, náš první porevoluční ministr zdravotnictví, totiž, že bolestí nemusí trpět nikdo.>
