Tento text je prvním pokračováním článku z 1.dubna 2024. Volně navazuji na jeho konec vyvěšením dalšího mého oblíbeného vtipu od Pavla Kantorka. Dikobraz, ve kterém vyšel (asi 1967), jsem si koupil v půlce cesty ze školy domů. Hned před trafikou jsem se přidal k těm chechtajícím se kočkám. Jde podle mého názoru o extrakt – a dobrý vtip má být extrakt – směšné parodie. Čili nic korektního.
Přiznávám, že se směju rád, a nestydím se za to. Což možná není tak běžné, jak by člověk hádal. Jiní se sice smějí též, ale stydí se. Přemýšlím proč. Že bychom měli v genech pradávnou představu o nízkosti všeho komického? Asi. Stačí se kouknout na divácké hodnocení filmů na čsfd. Tam obvykle i velmi dobré komedie dostávají mnohem méně bodů než filmy tzv. vážné, včetně už pro mě zcela nesnesitelných, jak na lince vyráběných bijáků o superhrdinech. Přestože se – podobni Kantorkovým kočkám – rádi smějeme pospolu, ani ve své bublině se však všichni nesmějeme témuž a s kolektivně sdílenou upřímností. V té souvislosti se mi vždycky vybaví pár desítek let starý zážitek z jedné cimrmanovské premiéry, kde se lidi smáli unisono (tedy až na Václava Malého – ten se smál jinde). Po potlesku jsem tehdy ve foyeru potkal kolegyni, jejíž výrazný smích ke mně doléhal během celého představení. Otočila se na mě a řekla „to bylo blbý, co?“ Současný a dnes i diskutovaný požadavek korektního humoru, který bere ohled na city těch, kterých se humor může dotknout, s tou ambivalencí zřejmě souvisí.
Někdy mě na mysl přijdou okultní vědy. Vybaví se mi, že v numerologii znamená číslo 2 „ženský“ cit (na rozdíl od čísla 1, které představuje „mužský“ rozum). Z toho by – myslím si laicky – numerolog odvodil, že v novém tisíciletí a v jeho druhém desetiletí bude cit vládnout. Což by znělo sympaticky, kdyby cit byl vždy a ve všem pozitivní hodnota. Já naopak věštím, že nejpozději 22.2.2222 čeká svět emocionální armagedon, totální, všechny zasahující výbuch nekontrolovaných, láskyplně nenávistných, neřkuli ďábelských vášní (dvojka je totiž i číslo ďáblovo). Hlavou mě ona čísla jdou i proto, že přirozeným prostředím smíchu, jenž je atributem rozumu, je dle filozofa Henriho Bergsona lhostejnost a jeho největším nepřítelem cit (Henri Bergson: Smích, z francouzského originálu vydaného roku 1929 přeložili Eva a Jaroslav Majorovi, Naše vojsko, 1993). Ale nemyslete si, Bergson smích hájí, jen říká, že smích nemůže být absolutně spravedlivý, nesmí být ani dobrý, neboť jeho úkolem je vyděsit a pokořit. V tom by nemohl uspět, kdyby jej provázela laskavost, kdyby ve všech lidech – i těch „nejlepších“ – nezůstalo trochu zlomyslnosti a škodolibosti. Takže Bergson dávno, už před sto lety, přišel na to, že korektní humor je nonsens. A přesto je požadován. Co s tím, moji milí?
Příště možná o nekorektním humoru, kritice, alibismu a strachu.