Když se láme chleba

48 – MEDEA’S CHILDREN (FIVE EASY PISECES)

INSPIRACE ČTYŘICÁTÁ OSMÁ: Medea’s Children, koncept a režie Milo Rau, dramaturgie Kaatje De Geest, scénografie ruimtevaarders (Karolien De Schepper, Christophe Engels), kostýmy Jo De Visscher, herecký koučink Peter Seynaeve / Lien Wildemeersch, supervize dětí Dirk Crommelinck, NTGent, premiéra 18.4.2024 (psáno podle představení uvedeného na festivalu Pražské křižovatky 9.11.2024)

+ Five Easy Pieces, koncept, scénář a režie M.Rau, výprava Anton Lukas, video a sound design Sam Verhaert, International Institute of Political Murder ve spolupráci s CAMPO Gent, premiéra 14.5.2016  (psáno podle představení uvedeného na PDFNJ 24.11.2018)

ZLOČINY, DIVADLO A DĚTI

V souvislosti s divadlem diváků jsem zmínil dětské hraní si na něco. Do tohoto rámce spadají a současně z něj vybočují dětští aktéři v „dospělých“ dokumentárních inscenacích Milo Raua. Ten v inscenaci Medea’s Children (2024) má nač navazovat. Na jedné straně to je další jeho dílo postavené na paralele antické látky a dokumentu ze současnosti (Orestes in Mosul z roku2019, Antigona v Amazonii z roku 2023), na straně druhé se vrací k modelu, který použil v inscenaci Five Easy Peaces (2016). Pět snadných kroků i Médeiny děti jsou dětmi hraná dokumentární divadla o zločinech, jejichž oběťmi se staly právě děti.

Na scéně mají nedospělí aktéři jediného dospělého sparingpartnera, kouče, organizátora, který si s nimi povídá i je nutí k návratům z odboček k víceméně spořádanému hraní rolí (v Praze jím byl v představeních obou inscenací Peter Seynaeve). Kreace dětí, které z rolí často vystupují, glosují je, nebo si povídají „jen tak“, působí autenticky, leč promítané titulky prozrazují pevně daný text. Ta okolnost vyvolává podezření z falešné hry, z manipulace, při níž jsou názory Milo Raua vydávány za názory dětí na scéně. Podezření je možná na místě, možná ne. Může pramenit i z pochybování o inteligenci dětí: jenže co když i dospěle znějící sentence jsou opravdu jejich vlastní, zafixovaná slova? Podobně se pevně danými replikami přeci stávají autentické výpovědi „expertů všedního dne“, což koneckonců ukázaly i děti v Přímo před očima (na níž spolupracovalo stejné uskupení Campo jako na Five Easy Paeces). Milo Rau k nejistotě přispívá nejen tím, že je sám glosátorem, ale taky, že své dokumentární divadlo realizuje vždy se znejišťujícím úkrokem k fikci, k mystifikaci, k provokaci, přičemž provokuje nepochybně taky svými politickými názory, zvláště těmi nejradikálnějšími.

Rau se současně snaží, aby to pro děti byla zábava: nechá je tedy předvádět se, muzicírovat, zpívat. Měla by to být i protiváha brutality. Což se daří myslím – a zas možná záměrně – částečně. Ve Five Easy Paeces se při hraní si na belgického pedofilního vraha Marca Dutrouxe misky vah pro mě převážily na stranu, kdy mi odporné přišly zločiny i inscenace. Zapříčinilo to asi vystupování dospělého kouče, který mi připadal agresivní skoro jako pedofil Dutroux. Třeba to byl záměr, třeba jen můj dojem. V druhé inscenaci už tak nepůsobil. Hlavně však ve Five Easy Paeces chyběla paralela, kterou v Médeiných dětech představuje Euripidova tragédie. Ta je odrazovým můstkem i pandánem k případu matky, v inscenaci nazývané Amandine Moreau (ve skutečnosti se jmenovala Geneviève Lhermitte), která v roce 2007 v Belgii zabila svých pět dětí.

Zatímco antická hra je vykázána zejména na projekční plátno, kde se promítají úryvky ze hry, natočené na pláži v Ostende s dospělými herci a stínované i dabované naživo dětmi. Děj Médeiny tragédie je sotva načrtnut. Nejvíc pozornosti získává zabití draka, hlídajícího zlaté rouno. Drakem ve filmu je sám Milo Rau, od hlavy po paty skrytý v barevném kostýmu, připomínajícím celotělové masky „primitivních“ národů, respektive rituálnost Pasoliniho filmové Médeiy. V té souvislosti zazní i nenápadný mystifikační žert. Děti zvažují, jak dnes na divadle předvádět vraždy, které se v antice odehrávaly mimo scénu, a soudí, že detailně, s podřezáváním a spoustou umělé krve. Já, říká jeden, se krve – na rozdíl od mámy – nebojím, pouze vražda draka pro mě byla příliš děsivá. Nakonec je to ovšem právě máma (už ne Médeia, nýbrž Amandine), která přesně podle tohoto návodu morduje své děti. Na plátně to sledujeme coby live cinema točené v malém domečku (nebo předtočené?): nejstarší z dívek coby matka-vražednice dlouho a naturalisticky podřezává jedno za druhým pět dětí. Krev teče proudem. Přestože to – soudě z kritik – některým divákům způsobilo nevolnost, mně právě tahle sekvence utvrdila v názoru, že na divadle je iluze krváku obvykle trochu směšná a vždy „slabší“ než představa vyvolaná slovním popisem. Na scénu vraždění sice nezapomenu, přesto mi připadala zbytná. Dokonce se mi hlavou mihlo, zda její exponování nebyla další režisérova mystifikace. Co když skutečným jádrem jeho inscenace není předváděné krvavé drama, co když jím jsou úvahy, které realita (skutečný zločin) a fikce (divadlo) v dětech – nebo v Rauovi – probouzejí? 

Podle divadla NTGent dává dětem kriminální případ důvod k zamyšlení nad sebou samými, já však zaznamenal spíš opak introspekce. Od divadla většina z dětí žádá kostýmy, šermování a hudbu jako v muzikálu, akorát malý intelektuál opakuje vzdělanecké hlášky (že Aischylos věřil v zákony bohů, Sofoklés byl politický básník a Euripidés byl otcem moderního, psychologického dramatu) a kriticky mudruje (jen co na scénu vstoupil první herec, začal úpadek divadla). Děti spekulují i o umělé inteligenci, o tom, že život je absurdní, že láska je zhoubná nemoc a že jsou poslední generace, ta, kterou nic nečeká, po níž přijde nicota. Pro planetu, říkají, by bylo dobře, kdyby lidstvo vymřelo, jen by rádi, aby se to stalo, až tu nebudou. Je zarážející, že uvažují podobně defétisticky jako Amandine, která před eutanázií, jež jí byla po šestnácti letech věznění umožněna, protože se trápila výčitkami svědomí, svůj čin vysvětluje tím, že chtěla umřít, ale „nemohla“ tu nechat děti, musela je „vzít s sebou“. Vidím v tom alibismus paranoidního, sadistického zločince, chci říct zločinkyně, které chybí i důvody k nenávisti, jež měla Médeia. Zobrazení patologii bez romantických omluv je zdravé zejména v době, kdy mainstream zločince s oblibou heroizuje.


Five Easy Peaces – foto Phile Deprez
zde i dole Medea’s Children – foto Michiel Devijver


TATO PRÁCE BYLA VYTVOŘENA ZA FINANČNÍ PODPORY NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND